Démon v hlavě

Často za to můžou vysoké nároky rodičů… nebo vysoké nároky samotného sportovce, které nelze splnit… existuje mnoho důvodů, díky kterým se může kariéra nadějného sportovce ubírat úplně jiným směrem. Společnost o těchto věcích moc neví nebo se spíš o nich nemluví. Málokdo si totiž dokáže přiznat, že není psychicky zdravý a u sportovců to platí dvojnásob. V poslední době se čím dál víc sportovců přiznává k problémům, které nepramení ze špatných výsledků. Tak jako hokejový brankář Robin Lehner.

Mnoho lidí si myslí, že práce profesionálního hokejisty je práce snů. Život hokejového hráče je přece „pohoda“. Hodně peněz, způsob života a občas zajdu na trénink nebo zápas. Tihle lidé ale nejsou stroje…jsou úplně normální a často bojují se stejnými démony, se kterými bojuje každý z nás.

Není to tak dávno co se Scott Darling přiznal k závislosti na alkoholu. Nedávno přiznala manželka Johana Franzena, že její manžel má po kariéře problém normálně fungovat z důvodů častých otřesů mozku. Existuje mnoho podobných případů…náročnost NHL je na nejvyšší úrovni a hráči mnohdy dělají věci, kterých později litují. To nás vrací k příběhu Robina Lehnera, který se pokusíme převyprávět.

29. března 2018. Ten den se mi mohl změnit život a to úplně. Začalo to ale o den dříve…“Kouči, necítím se…zítra asi nebudu moct nastoupit.“ – „Ráno na stadioně si o tom promluvíme Robe.“ Nakonec jsem trenérovi řekl, že jsem připravený…tak jako vždycky. A to nebylo dobře.

 

 

Zápas začal a já se nemohl začít pořádně soustředit. Stále mě něco rozptylovalo a já odpočítával každou vteřinu. Už jsem se nemohl dočkat až zas budu v šatně.   průběhu třetiny jsem začal cítit bolest na hrudi a dýchalo se mi opravdu špatně. O pauze jsem seděl ve vedlejší kanceláři a uklidňoval se, ale opravdu bylo něco špatně. Rozhodl jsem se jít zpět na led. Druhá třetina byla ještě horší než první. Bolest se stupňovala a já se nemohl soustředit už vůbec na nic…bojoval jsem…tak jako vždy. V šatně jsem dostal záchvat a myslel jsem, že se mé srdce zastavilo. Nemohl jsem nic a návrat na led byl nemožný. Doktoři mě prohlédli, ale byl jsem v pořádku. Poslali mě domů a doporučili zastávku v nemocnici na podrobnější vyšetření. Novináři byli všude a já do nemocnice opravdu nechtěl…jednu zastávku po cestě domů jsem ale udělal…musel
jsem si koupit pivo.

Dojel jsem domů a pil. V noci jsem vzbudil manželku a řekl jí: „Musím jít pryč...“

Těmito slovy se vracíme na začátek příběhu – k telefonátu. Při tom hovoru jsem byl totálně na mol. Tu noc jsem se chtěl zabít a byl jsem tomu blízko. Bitvy na kluzišti nebyly nic oproti tomu, jaké bitvy se odehrávaly v mé hlavě. Často jsem se potácel v depresích a mé pití bylo čím dál horší. Většinou jsem za den vypil bednu piva, abych potlačil démony v mé hlavě a potom jsem si dal prášky na spaní.

 

 

Během těchto krušných časů jsem se potkal s mým právníkem Frankem. Ten se semnou chtěl vidět, protože si všiml, že nejsem v pořádku. Po hovorech s ním jsem si uvědomil, že potřebuji pomoc. Kontaktoval jsem program na pomoc hráčům, který podporuje NHL a hráčská asociace NHLPA. Když jsem to oznámil manželce byla
velmi šťastná. Mnohokrát se mi snažila pomoct, ale já to nikdy nechtěl poslouchat. Trpěla, strachovala se o mě, ale já na sobě nedával nic znát…naštěstí už nemusí. Odcestoval jsem do Arizony do centra pro závislosti a trauma. Nastoupil jsem na terapii…konečně…kvůli rodině, kvůli sobě…konečně jsem si připadal jako čestný muž.

Tří týdenní detox byl opravdu brutální. Prý to byl jeden z nejhorší detoxů, který v centru měli. Měl jsem halucinace, bojoval jsem s démony ve své hlavě a měl jsem extrémně reálné sny, které mě nenechaly spát.

Bylo tu hodně věcí se kterými jsem vyrůstal a postupem času jsem je vytlačil z mysli. Ale stále tam byly…zneužívání v mládí, násilí…v mládí jsem začal pít hodně brzo a pohyboval jsem se ve společnosti špatných lidí. Nebylo to pohodové dětství…

Po pěti týdnech terapie mi byla diagnostikována bipolární porucha.


Už mi to všechno zapadalo. Při euforických stavech jsem byl k nezastavení. Plný elánu, vše se mi dařilo a když ne, tak jsem tomu nedával velkou váhu a přešel to. Tohle byly dobré časy, které ale musely být vyváženy také stavy deprese. Při této fázi jsem byl odkázaný pouze na alkohol. Do ničeho se mi nechtělo, nic mi nešlo a já se nemohl na nic soustředit. Jen na to, až budu doma a pít.

V centru jsem zůstal ještě pár týdnů. Našel jsem víru a nevím, jak moc poděkovat všem lidem, kteří mi pomohli. Po návratu do Buffala jsme se s generálním manažerem dohodli, že po mě bude změna prostředí vhodná. Spolupráci mi nabídli Islanders a já jsem jim velmi vděčný.

Doufám, že tímto přiznáním pomůžu někomu, kdo se trápí tak jako já dřív. Nechte si pomoct, protože sami to nezvládnete.