Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se

Foto: Guillaume Baviere/flickr.com

(aneb jak samou touhou po vítězství nepřijít o účast)


Dodnes vzpomínám, jak mě coby čtyřletého vzal strejda studentík na nohec. Plejáda budoucích leteckých inženýrů zahájila sranda-match. Z nepadnoucích trenek čouhaly tenké bledé nožky a taky cípy hluboko zastrčených, špatně padnoucích tílek. Ohoz inteligentům nevadil. Nevadilo jim nic. Sršeli humorem, jemuž jsem nerozuměl. Každý neohrabaný pohyb okamžitě doplnil náležitý komentář, jemuž se všichni zúčastnění smáli. Dobrosrdečně. Hoši si to s nadhledem, lidsky a bezstarostně užívali.

Dokud jedna strana nezačala jasně prohrávat.
Na komentáře přestal zbývat dech. Vtipkování nahradilo soustředěné supění. Přes síť mimo balónu ještě občas přelétl nějaký štengr, ale jen ze strany těch lepších. Prohrávající tým školometů nervně funěl, analyzoval každou chybu a nacházel viníky. Zlepšil se. V tu chvíli znervózněl tým dosavadních vítězů. Ještě komentoval, ale už ne dobrosrdečně. Spíš posměšně. Duch týmu, jenž se vzpínal, došel opětovného sjednocení a – místo aby kritiku soustřeďoval do svých řad – nervozitu ventiloval v čím dál jadrnějších vyjádřeních přes síť.

Přišel první otevřený spor.
„Aut – to byl aut!” zaznělo ze strany vyděšené náhlým zlepšením břídilů.
„-píp- vole aut!” vrátilo se zpátky – zuřivě a dotčeně.
„Byl to aut! Jsem to viděl – ne?!”
„Ty a tvoje trenky jste aut! -píp-!”
„Ovládej se – mám tady synovce,” zkusil mě využít strejda.
Dostal odpověď: „Tak před ním -píp- vole nefixluj!”

V tu chvíli už to nebyl sranda-match budoucí inteligence. Na hrubém betonovém hřišti obehnaném proděravělým pletivem zuřil boj. Proděravělé nebylo jen pletivo. Díra zela i v levém rohu sítě. Díra, kterou všichni přehlíželi, dokud skrze ni neprolétl míč – ze strany už jen těsně vedoucích.

Ha!

Obě armády reagovaly jinak.
Tým pracně se dotahujících vystoupil rezolutně zamítavě, ale taky znepokojeně a výhružně. To pro případ, že by stranu, jež poslala vítězný balón sítí, napadlo, co ji napadlo.

Slavit. Okázale a sebevědomě – jako by jen přibyly další body na úkor zpocených břídilů. Břídily posedl amok. Džungle, řev, nadávky. Hotové kolokvium. „Já jdu domů, já to -píp-, jděte do -píp-!” Přes děravou síť na ty druhé ukazovala spousta prstů. Strana podvodníků chtěla bod. Strana podvedených pomstu. Strýc se šílenstvím strhnout nenechal. Obezřetně se rozhlédnuv, přistoupil k okraji sítě. Jako by se jen snažil ujistit, zdali mohl onou dírou skutečně prolétnout balón, síť okolo díry roztáhl, pak zase utáhl...

A pak...

Opatrně se ještě jednou rozhlédnuv, začal onu díru narychlo látat uzlováním cárů. Chytrý tah. Nebyla-li díra, jak jí mohl prolétnout balón? Jenže... Vzápětí se ozvalo táhlé, zvířecké, nad ostatní skřeky čnící vytí. Studentík, který předtím strejdu napomenul, nechť přede mnou nepodvádí, strýcovo počínání postřehl. Nechtěl ztrácet čas artikulací – a tak zavyl, aby to strýc nestihl.

Vytí fungovalo. Všechny ukazováky podvedené strany namířily ke strýci a díře. Strejda pokrčil rameny a zakoktal něco v tom smyslu, že to chtěl jen...trochu...spravit – což bylo koneckonců v zájmu všech – ale budoucí inženýři mu to nežrali. Ve vzduchu viselo násilí. Představte si, že byste tyhle inteligentní slušné hochy vybavili bruslema, hokejkama, puky a poslali je hrát hokej...

Každý sportovec je egomaniak

Nejlépe to vystihl Stu Ungar, vítěz světové série v pokeru ve třech různých dekádách, který řekl: „Nechci se učit prohrávat. Když se naučíte prohrávat, jste jen další člověk, který prohrává.”

Možná je zúčastnit se důležitější než zvítězit, ale bez možnosti zvítězit by se neúčastnil nikdo. Ať už se člověk účastní jakéhokoli klání, účastní se pro teoretickou šanci vyhrát. Nebo alespoň proto, aby se poměřil s těmi, jejichž šance vyhrát jsou reálnější.

Je sice důležité umět prohrát se ctí – to ale spíše z nutnosti. Prohra se nevyhne nikomu a tak je dobré umět ji přijmout, ale většina lidí o ni rozhodně neusiluje.

Ne na hobby úrovni...

Je to správné?

Hobby sportovci jsou solí země. Jestli se někdy stane, že to profík na MS přijede jen odbruslit (což každého normálního fanouška vytočí), hobby sportovec do toho dá vždycky všechno – třebaže na rybníku. Proč by to jinak dělal? Pokud by se fotbal, hokej, tenis nebo jakýkoli jiný sport na amatérských pláccích nemydlil s touhou po vítězství, nehrál by se vůbec, a už vůbec ne na profesionální úrovni – pro peníze. I Wayne Gretzky začínal pro radost, ale kdyby už tehdy coby čtyřletý capart nebyl egomaniak s touhou vítězit, asi by se nikdy nebyl zlepšil natolik, aby byl důvod o něm psát. Nevím, jestli je to správné, ale je to skutečné.

Hokej versus ostatní

Rugby nebo Americký fotbal jsou i v hobby verzi tvrdé, kontaktní sporty, asi ještě kontaktnější než hokej – ale sporty hrané na měkčím povrchu, s měkčím náčiním. Led je tvrdý, puk také. Hokejky – bez ohledu na Flex – rovněž.

Jak přežít hokejovou kariéru

Absolutní základ, byť pro rekreační hokej, jsou – mimo brusle, puk a hokejkuchránič krku a helma.

Přesto...

Jít hrát hokej bez důkladnější výstroje znamená jít hrát s nebezpečnýma iluzema – nebo bez touhy po vítězství – což je buď zbytečné, nebo jen další nebezpečná iluze.

Pět nejšílenějších důvodů ke hře bez chráničů

1. Jsme amatéři

Žádná pravidla, žádný rozhodčí, žádné peníze. Hrajete pro prestiž. A blbě. Hranicí toho, co by se nemělo stát, bude teprve to, co se stane – až se to stane – a to bude pozdě. Pravda, profíci – narozdíl od vás – do sebe jdou.

Cíleně.

To je klíčové slovo.

Někoho cíleně sundat zadkem nebo ramenem většinou znamená chtít ho na moment vyřadit ze hry – ne zmrzačit, ale hlavně, znamená to vědět, co a proč dělám. Profíci navíc umí bodychecky přijímat – a spadnout. Nejpodstatnější je, že mají chrániče. Daleko horší bývá neúmyslná srážka, s hokejkou nahoře – jejíž pravděpodobnost roste nepřímo úměrně zkušenosti hráčů – pak je rozhodující, zda dotyční uvěřili oné šílenosti, že nepotřebujou výstroj, protože hokej neumí.

Mimo helmu a chránič krku...

Doporučuju:

2. Neumíme pořádně bruslit

Natož dávat bodychecky – k čemu tuna vycpávek? „Uáááááá!” – váš spoluhráč nebo protihráč se právě řítí/točí po ledě. Nekontrolovaně – vůbec neví, co dělá. Jediné, co ví: SPADNE.

Snaží se ten moment oddálit – máchá rukama, šermuje hokejkou, tančí – ale nerad. Je otázkou, jak moc a kam se nakonec křápne – a jestli s sebou vezme někoho jiného. Je taky otázkou, jestli má chrániče na holeně a lokty, nebo hraje na Adama.

Doporučuju:

  • rukavice
  • celoobličejový kryt
  • suspenzor
  • chrániče na lokty, holeně i ramena

Existuje spousta modelů, které vás nevycpou jak plyšáky, ale přece ochrání.

3. Střílíme pomalu a slabě

Jednou mě coby nepřesvědčeného golfistu známí vytáhli na noční odpaliště. Z kyblíku jsem vytáhl míček, posadil jej na ten gumový nesmysl, napřáhl a – minul. Všichni odpalovači se rozchechtali, protože jsem se otočil kolem vlastní osy. Po čtvrthodině je to přestalo bavit. Stále jsem se marně snažil odpálit jeden míček. Můj kyblík zůstával plný. Ze všech ostatních odpališť to svištělo – u mě svištěla naprázdno máchající hůl.

Pak se to stalo.

Ťuk!

Mnou odpálený míček rotoval a letěl a letěl a letěl, a dokonce ještě v momentě, kdy opouštěl dosah reflektorů a mizel ve tmě, stoupal. Kam dopadl, nevím, ale vím, že tam ten večer nikdo neodpálil dál. Golfisté hleděli jak puci.

Žádný další míček už jsem netrefil.

Střílíte slabě, to ale neznamená, že sem tam – třebas náhodou – nevypálíte pořádnou dardu. Narozdíl od profíků máte mnohem menší kontrolu nad tím, jak vysoko a kam puk letí.

Doporučuju:

  • celoobličejový kryt
  • suspenzor
  • a ještě jednou – chránič krku!

 

4. Jsem mnohem lepší hráč než ostatní

Oni chrániče potřebují; já vím, co dělám – pohlídám si to.

Óóó... Přátelé, máme mezi sebou hvězdu. Držme se v uctivé vzdálenosti, ať ji neškrábnem – nebo nás přestane oslňovat umem. Tohle je hodně nebezpečné. Oni se totiž budou zlepšovat. A tím, že chrániče mají, si časem přirozeně dovolí víc. Přestane je bavit sledovat, jak jim elegantně, v retro-stylu, nalehko, možná dokonce bez helmy pod víko věšíš jeden puk za druhým. Jednoho dne budou chtít pověsit oni tebe – na háček nebo mantinel – a dozáříš.

Doporučuju:

  • všechno
  • a hlavně pokoru.

5. Všichni jsme inteligentní lidé, vysokoškoláci, tak snad...

Nebudeme blbnout. Nezblázníme se kvůli takové prkotině, jako jestli nám náhodou někdo nedá gól. Budou na nás koukat přítelkyně a synovci a neteře, takže... Takže doporučuju všechny možné chrániče, včetně kalhot. A ještě jednou přečíst tenhle článek.