Ukládám dítě – k ledu


Dítě u ledu | Zdroj: Mark H. Anbinder/flickr.com

Kamaráda Pavla jsem se před rokem ptal, jestli sleduje, jak repre válí na MS. Odpověď zněla „ne.” Vysvětlení: „Kdykoli zapnu hokej, přimrcasí se mladý, čelo přilepí na obrazovku a takhle vydrží až do pauzy. Z letošního MS vidím prd – jen Danova záda, ale podle toho, co slyším, to taky za prd stojí. Takže bych rád věděl, co na tom ten mladý vlastně vidí – když kouká tak zblízka.” „Třeba by chtěl ještě kousek blíž,” napadlo mě. „Co?” ujistil se Pavel. „Třeba chce hrát – hokej,” vybalil jsem natvrdo, co nechtěl slyšet.

Panika

Když se kamarád Pavel z Klatov přistěhoval do Ostravy, pět let v kuse měl bachratý štos lupenů na HC Vítkovice zvaný permanentka. Sledoval všechny mače. Když překecal taťku, jezdil ven. V NHL fandil Ďáblům. Jakkoli byl mrňavý, už od třinácti sázel a – kupodivu – úspěšně. Byl zkrátka fanatický fanda – ale stižený zvláštním přesvědčením jistého druhu fanoušků – že je prima na hokej koukat, ale odklouzat to musí někdo jiný. Nedej bože, kdyby to snad byl jeho syn.

Než vyzbrojíte dítko, odzbrojte rodiče

Pavel: starosti!
Já: radost!
Pavel: Za týden ho to přestane bavit!
Já: Za měsíc znovu začne!
Pavel: Je malý!
Já: Hlavou na obrazovku dosáhne!
Pavel: Víš, kolik stojí výbava?!
Já: a ty?

Před samotným vystrojením dítěte rodiče znovu vyzbrojte

Nejen trpělivostí. Preventivně i lehce přemrštěným odhadem ceny za kompletní výstroj. „Počítáš s tím, že to sakumprásk může stát... Nějakých deset tisíc?” ptám se Pavla. Jen po mně loupl očima. Neměl čas odpovědět. Čtyřletý Dan ho za ruku vtáhl dovnitř hokej-shopu. Dál otec a syn postupují ve shodě. Instinktivně je přitáhl věšák s dresy. Dan v něm zmizel. Pavel mlsně omrkává ďábelsky svůdnou šestadvacítku Eliáše – opory hokejových pekel. Hezký způsob, jak rozpočtu hned při prvním vhazování ulevit o dva klacky. Pavel dres vrátil na věšák, z něhož úspěšně vymotal ztraceného syna.

Jdeme na to

Dane, do trenek! Prodavač cítí šanci – a kmitá. Nejdříve přináší podvlíkací triko. Pavel: „To snad má – ne?” Prodavač: „V tomhle se nebude tak potit – a s dlouhým rukávem ho nebudou škrábat chrániče. Ani dres.” Potit se začíná Pavel – a škrábe se za krkem. Co dál? Legračně malý suspenzor. „Na co tohle?”  – se projednou nikdo neptá. „Tak mě napadlo,” koktá prodavač, „ééé – že by mohl mít speciální ponožky – do bruslí.” Pavel mává rukou – hlavně co nejdál od suspíku. Dan pookřál – jsme u prvních chráničů n holeně. A návleků na ně. Jak v televizi. Teď kalhoty – a kšandy. Danovi rostou ramena – s chrániči. A ostré lokty – s dalším brněním. Pavel: „Je toho ještě hodně?” Prodavač: „Už jen pár drobností.” Jako chránič na krk, který je víc než důležitý. A brusle. Toť procedura. Dan má mrňavou nohu, ale naštěstí mu jedny sedí aspoň na šířku – trocha místa na prsty tolik nevadí – dorostou. Do ruky dostává chránič na zuby. A na hlavu helmu s celoobličejovým krytem, který netlačí na frňák. Chránič na zuby beru já. Danovy pracky mizí v rukavicích. A v těch samých rukavicích – akorát zvenčí – mizí taky shaft hokejky. Dřevo, co nejměkčí. Pětadvacítku nemají, ale aspoň třicítku – s rovnou čepelí. Danovi v bruslích sahá až ke kryté bradě, což je akorát. Všechno? „Už jenom pásky na holeně,” uklidňuje prodavač. „Ať mu nepadají chrániče – ještě se dají připnout na suspenzor, ale –” „Jasně, jasně – pásky!” přerušuje Pavel. Teď už je to fakt všechno. Nebo ne? Dan se tázavě otáčí zpátky na začátek. K věšáku s dresy.

Trvalo jen pár hodin

A před náma stojí Dan the star. Pohled účinkuje. Pavel ho sleduje zasněně – i s předčasnou pýchou. Pak se vrací do reality. „Kolik teda – za to všechno?” ptá se prodavače. Instinktivně přivírám oči, jako by po mně kdos mrštil hrst písku. Prodavač vypočítal, že tenhle hokejový Dan Pavla přijde na... O něco málo více než tři... Páry Palackých. Pavel hlasitě vzdechl, otočil se k nehybně stojícímu Danovi a řekl, „dobrý Dani, sundej to – jdeme domů.” Sakra, napadlo mě. I prodavač nakrčil ústa, jako by pozřel šťovík naložený v octu – pokapaný citronem. „Slyšíš?” ujistil se Pavel. „Sundat – a jdem!”

Jako na povel...

Dan začíná řvát. Celoobličejový kryt zvuk trochu tlumí, takže za plexisklem je asi celkem hluk. Jak řve, na plexi vyprskává sliny a cintá sople, z čehož – soudím – prodavač nemá radost. Já taky ne – cítím se vinen. „Proč řve?” obrátil se na mě Pavel. „Řvát bych měl spíš já.”

Aha! Úleva.

Jenže Dan to nechápe. A když už chápe – nevěří. Nepomáhají ani výhružky, že jestli se nepřevlékne, s hokejem je konec. Dobře ví, že konec s hokejem nebude, dokud na sobě udrží výstroj – a k tomu je odhodlán.

Po chvíli váhání sundal aspoň brusle – s Pavlovou dopomocí. 

Prodavač chytře navrhuje, že by ho možná přesvědčila hokejová taška, do níž by si ty věci mohl sám poskládat – a kterou nakonec bude tak jako tak potřebovat. Zoufalý a naštvaný Pavel dokupuje hokejovou kabelu. V marné naději, že tím Dana zlomí – ale ne. Prodavač krčí rameny, když podává účet. Odcházíme. Ubrečený Dan trvá na tom, že ponese hokejovou tašku, v níž táhne jen brusle. Zbytek uhájil na sobě – ale pro jistotu dořvává zbytky. „Nakonec to tak hrozné nebylo,” spokojeně vypočítává Pavel. Přemýšlím, co čekal. 

Chtěl v tom i spát

Stěžoval si Pavel hned nazítří.
A když mu maminka vysvětlila, že nesmí, chtěl spát aspoň s tím. Ráno se do výstroje zas  oblékl. Chodil v ní celý den. Kdykoli mu Pavel řekl, ať ji sundá, začal řvát. „Ztratil jsem syna,” stěžoval si Pavel. „Mám už jen řvoucího hokejového panáčka.” Jak ukázal čas... Dan jenom trénoval na první trénink.

První trénink

„Prořval,” konstatoval Pavel. „Řval, když šel na led, řval, když spadl, řval, když vstanul. Když s ním chtěl promluvit trenér, pokusil se ujet, spadl – a řval.”

Druhý trénink

„Chtěl vynechat – říkal jsem to!” připomněl Pavel. „Celou cestu řval, ale – hokejový světe div se – když jsem ho za ruku vedl k ledu, čím blíž jsme byli, tím míň řval, až přestal brečet úplně.”

Desátý trénink

„Před trenérem už by ujet mohl, ale neujíždí – a hlavně neřve.”

Po třech měsících

„Bruslí dozadu líp než jsem kdy bruslil dopředu – a – to nepochopíš – přestřelil branku!”

Já: „No – to ale...” „Chápeš?! Má dělo!”

Předevčírem

Jsem se Pavla ptal, jestli koukal na Česko proti Dánsku. Přisvědčil. „Takže když zapneš hokej, nevidíš jenom Dana,” ujistil jsem se. Pavel se zamyslel, významně vztyčil ukazovák a pravil: „zatím.”