Wayne Gretzky - The Great One?

 

  

Malý,hubený, slabý, pomalý, s chabou střelou a nulovýma vyhlídkama uspět.

 

Ačkoliv pro to zdánlivě neměl jediný předpoklad, odmala téměř mimozemsky vynikal nad ostatní. Proto s každým krokem o úroveň výš kritici soudili, že konečně nadejde to velké, tak dlouho očekávané selhání a návrat zpátky na zem. Nebo alespoň na led – mezi ostatní, průměrné.

A nebo ještě lépe: konec.

Selhání nepřišlo. Pokud ano, bylo to jen selhání těch, kteří ho měli bránit.

Nejen že přepsal nebo překonal většinu individuálních rekordů. Popadl ten ubohý, nekvalitním papírem šustící deníček, praštil s ním o led a než by jej smuchlal nebo rozškubal, udělal z něj podložku pro balvan, do něhož vytesal své jméno. Statistiky zatížil takovou inflací, že komukoli jinému znemožnil historicky vyniknout. Číselně už je možné pouze vniknout. Do slisované podložky pod Gretzkyho pomník.

Konec sice přišel, ale předčasný nebyl. A pokud ano, potom chtěl sám Wayne. A návrat na zem nebo led? Přestože herně poletoval nad ostatními, nohama stál celou kariéru na zemi. Třebaže výsledkově levitoval, na ledě po celou tu dobu bruslil jako ostatní – nebo dokonce hůř. Bruslil však jinam.

Návrat zpátky na led, ke smůle kritiků, nikdy neproběhl. Wayne Gretzky opravdu skončil, když skončil.

Jak začal?

1: Malý čaroděj

Dobrý hráč je tam, kde je puk. Skvělý hráč je tam, kde puk teprve bude.” Wayne Gretzky

 

Je, dejme tomu, prosinec roku 1969. Svět a jeho pořádky odolaly běsnění květinových dětí. Maostická mládež na západě nic nezměnila, přestože na své straně měla ideály, sex, drogy a rock and roll. Po kapitalismu toužící mládež na východě nezměnila už vůbec nic, přestože na své straně měla ideály, sex, rock and roll a chlast. Hipíkům na západě chyběly tanky. Tanky byly to jediné, co dostaly děti z východu.

Nezměnilo se nic, jen počasí. Byla zima a zem spala. Oddechovala po dekádě vzruchů.

Jestli z šedesátých let přece jen vzešla nějaká revoluce, vzešla z míst, ze kterých to málokdo čekal.

Představte si řadu obyčejných domků. Jeden jako druhý. S příjezdovkou, dvorkem a dřevěným obkladem. Zapadlý v zapadákově zvaném Brantford, v Ontariu, v Kanadě. 

Z oken většiny domečků se svítí. Ulice ještě nespí, ale je tichá. Ptáčci nezpívají. Tohle není Kalifornie. V prosincovém Ontariu sedmikrásky nekvetou. Auta nejezdí, protože silnice je tak zledovatělá, že by brždění na ní znělo jako...

Ten zvuk, co ještě takhle pozdě zaznívá z dvorku jednoho z domků v obyčejném sousedství. 

 

Zaměřme se na něj.

Ten domek je stejný jako všechny kolem. Září však jedním světlem navíc.

Pod venkovní lampou, na dvorku, na mrňavém, podomácku zbudovaném kluzišti, mezi plechovkama od barev a lahvema s bělidlem bruslí malý kluk. Pukem kvedlá přes rozházené hokejky. Na sobě má miniaturu dresu Red Wings s číslem 9 – jako nosí jeho vzor
Gordie Howe.

Legrační.


Sám ještě nemá ani tolik let. A hodin je víc.

Ostatní kluci ze sousedství už to zabalili. Šli spát. Protože chtěli – nebo museli. Nenasytně trénující kluk s číslem devět ale není tak docela sám. Z tepla a pohodlí domova, s hrnkem teplého čaje ho sleduje chlápek jménem Walter. Není to úchylný stalker, ale zamyšlený otec. Těžko říct, jestli tuší, co mu to na zahrádce takhle v prosinci kvete. Zajímavé to ale rozhodně je.

Waltere?” vytrhne ho ze zamyšlení úpěnlivý hlas ženy Phyllis. „Je deset večer. Nechci, aby lidi mysleli, že jsme šílení. Já to zkoušela pětkrát. Buď tak laskav a –”

Walter ví, co chce říct a co od něj čeká. Má za úkol ze zahrady zpět domů přivést syna. Pro dnešek nadobro.

Wayne?” houkne otevřeným oknem.

Ještě deset minut!” žadoní klučina. „Právě zkouším ten slalom, zásek, střelu – jak jsi mi říkal.”

To jsem říkal,” připouští Walter, zatímco si v duchu říká, „dobrý bože!”

Tak teď i koukej,” poručí Wayne a jme se demonstrovat, jak válí. 

To je všechno hezké, Wayne,” uznává provinilý otec, „jenomže jsi bruslil dvě hodiny před školou, celou dobu po škole, na večeři –”

Na večeři jsem přišel!” připomíná ukřivděný Wayne.

Ano,” přisvědčí Walter, „ale jen proto, žes měl hlad – a v bruslích – abys pak mohl co nejrychleji zpátky – a bruslil jsi dalších pět hodin – a protože do školy – narozdíl od domova – ještě chodíš, měl bys být schopný spočítat, že to dělá nějakých deset hodin, a těch deset minut tě –”

Přece chceš, abych makal,” připomíná Wayne.

Těch deset minut tě –” trvá na svém Walter, odhodlaný neustoupit ani o píď, ale zároveň zvolna chápající, že těch deset minut právě promarňují touhle přetahovanou, a že třebaže by Wayna těch deset minut nespasilo, asi by ho ani... nezabilo.

Tatííí...” zkouší to ještě Wayne, který ví, že jestli led na kluziští s postupujícím večerem nesmlouvavě tuhne, táta Walter už trochu měkne a nejradši by vzal hokejku a šel blbnout s ním.

Deset minut!” povoluje Walter, ale rozhodně.

Raději  rychle mizí zpátky dovnitř, zatímco Wayne začíná kličkovat, protože je pravda... že by nejraději ze všeho vzal hokejku a přidal se. To ale nemůže. Musí zpátky domů.

Kličkovat před Phyllis.

---

        Takhle nějak to vypadalo u domečku Gretzkých, v sousedství na předměstí Brantfordu v Ontariu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Začalo to však vlastně mnohem dřív.

         To když Anton Gretzky před první světovou válkou emigroval z Ukrajiny, přes Spojené Státy, do Kanady. Po válce se oženil s Mary, která emigrovala z Polska.  

Společně hospodařili na farmě v Canningu. Pěstovali okurky a děti. Jedním z nich byl Walter. 

 

Na nedaleké řece začal bruslit a hrát hokej. Nehrál špatně, ale dál než do béčkové juniorky nedošel. Pak potkal Phyllis, s níž se oženil a přestěhoval do Brantfordu, kde pracoval jako technik společnosti Bell Telephone Canada, pojmenované po nejslavnějším brantfordském obyvateli, samotném Alexandru Grahamu Bellovi, vynálezci moderního telefonu.

  

Nedlouho po narození prvního syna, Wayna, v roce 1961 Walter s Phyllis opustili byt a koupili domek. Walter už tehdy snoval plán, že přes zimu na dvorku bude provozovat kluziště. To ještě netušil, jaké důsledky mohou tyhle nevinné, drobné radosti mít.

 

Avšak Wayne Gretzky, na svět postupně následován čtyřmi sourozenci, jednou sestrou, třemi bratry, nezačal mydlit hokej na hřišti za domem. 

Coby první plocha, po níž klouzal, posloužila borová podlaha v domě babičky Mary, k níž rodina Gretzkých jezdila na víkend. Společně baštili polské dobroty a sledovali hokej. Nejen ten v rámci pásma Hockey Night in Canada, ale taky ten potomkův – Waynův.

 

Malý „The Great One” klouzal po borové podlaze v ponožkách a dětskou hokejkou, s dětským pukem střílel mezi holeně babičky, která mu to – rovněž dětskou hokejkou – znepříjemňovala. Babička sloužila coby první obránce a brankář, který jen občas sykl, když budoucí  šampion trefil tyč. Jedno z vysvětlení, proč dospělý Wayne střílel tak opatrně, citlivě a přesně.

  

Na stejné řece, na níž kdysi začínal táta Walter, poprvé doopravdy bruslil i potomek Wayne. V necelých třech letech. Walter vzpomíná, že Wayne „prostě bruslil – svým způsobem, ale hned poprvé na bruslích bruslil.”

 

Tehdy si definitivně řekl, „jo, postavím kluziště.” 

Walterovo koloseum – tak onen zmrzlý dvorek Gretzkých vešel v povědomí sousedů – sloužilo k tréninku nejen Waynovi, ale všem bráchům a klukům z okolí. Protože hřiště nebylo tak velké, aby se na něm daly hrát zápasy se vším všudy, Walter kluky pobízel k tréninku    vymýšlením všemožných zlepšováků. Od plechovek a lahví, k rozházeným hokejkám. Walter tak vlastně, byť nevědomky, jako jeden z prvních koučů v Kanadě před klasickou řezárnou upřednostnil dovednostní drill.  

Vzpomíná, že „když Sověti odtajnili tréninkové metody a k úžasu silové Kanady ukázali, že za jejich ekvilibristikou jsou, spíše než nazvedané tuny, hodiny a hodiny agility drillů, já jenom užasl nad tím, že mně a mým synům vlastně neměli co nabídnout, protože jsme právě  ohle dělali celou dobu.”

Dělali to hojně. Wayne přes zimu neznal nic než hokej.   

V létě trpěl. Horké měsíce trávil v plné hokejové výstroji, s hokejkou a míčkem na dvorku. Tehdy zas pomohl Walter, který Wayna přesvědčil, že by se mu v létě nalehko hrálo líp. Úlevu znamenaly i průdušnější sporty: baseball a lacrosse.  

I v těch byl dobrý – poskytly mu jiný druh pohybové průpravy – ale žádný sport nezbožňoval tak jako hokej. Ze všeho nejmíň miloval úklid. Když se o mnoho let později novináři ptali mámy Phyllis, jestli byl Wayne pořádné dítě a pomáhal s úklidem, Phyllis odvětila: „to je vtip?” Pro jistotu se otočila na Wayna, aby se ujistila, že vážně mluví o něm a dodala: „tenhle jestli uklízel? Ten...” 

Ale no tak mami,” přerušil ji Wayne, „někdo přece musel zastat všechno to strašné bruslení.”   

Tím někým byl Wayne. Který později na otázku, jestli ho táta nutil, bez obalu odpověděl, „jo. Rozhodně nás nutil. Ale ne přesto, že jsme nechtěli. Nutil nás, protože věděl, že chceme – a my měli.” 

Walter to chápal. Wayna, stejně jako ostatní kluky, stimuloval dál a víc. Waynovi radil a pomáhal. Odmala mu vysvětloval, že aby se zlepšoval, nesmí být narcis. Taky mu řekl, co Gretzky později prohlásil za nejlepší trenérskou radu, jakou kdy dostal.

 

 "Nejezdi, kde je puk. Jeď vždycky tam, kde bude.” 

Alespoň co se hokejové vědy týče, Wayne byl víc než pilný student. Když ho vzal táta na hokej, během celého zápasu si na list papíru tužkou vyznačoval trasy. Jako neúnavný stopař kopíroval cestu puku zápasem a pak tu výslednou čmáranici celé hodiny studoval. 

Jestli právě takhle přišel na to, kde a kdy, před čím a po čem, puk ze všeho nejpravděpodobněji bude, nevíme. Víme však, že kotouč Waynova osudu již pomalu směřoval do prvního týmu.   

Jak radil Walter, Wayne jel, kam směřoval puk. A byl tam dřív než ostatní.

POKRAČOVÁNÍ JIŽ TUTO NEDĚLI!