Wayne Gretzky - Vzlet malého čaroděje

 

 

Doufám,že ten hokej fakt umíš.” Nelson Skalbania

 

Není to poprvé, co vedle sebe Walter s Waynem sedí. Dokonce s nimi předtím seděl i Waynův agent – jako teď. Dosud však vrzání s praskáním koženkových sedaček tolik neřvalo. 

Dosud nikdy spolu neseděli v soukromém tryskáči, nikdy dříve proti nim neseděl majitel profesionálního týmu, a už vůbec ne tenhle šílenec s očima jiskřícíma úmysly, jež mohly mít děsivě pestrou škálu. 

Nelson Skalbania, majitel Indianapolis Racers, který pro ně vypravil vzdušnou limuzínu, aby je unesl do Vancouveru, a ten jeho divoký pohled.

 

Proč?

Wayne ani Walter neví, tuší a potí se.

Ehm,” uvozuje Nelson s vlasy a vousy ála Charles Manson, „podepíšem kontrakt?”

Jasně – kontrakt!” s úlevou vykřikuje Wayne.

Nelsonova ruka odkládá salátovou vidličku.

Bere to – podepíše!” přidává se Walter, s úlevou sledující,  ak táž ruka místo nože uchopuje pero. Nelsonovy oči přestávají jiskřit rovnou vypravují ohňostroj.

Hou hou hou!” vkládá se do hry agent.

Nelsonova ruka nervně cvaká perem, jak mačká pomyslnou spoušť.

Budeme vyjednávat!” obrací se agent omluvně na Waltera s Waynem.

Tak tady přece k něčemu je.

Nelsononovy zuby na chvíli přehlušují vrzání koženkových křesel, ale pak se majitel Racers ovládne. Jen klid. Odkládá připravený kontrakt, zmocňuje se nejbližšího listu čistého papíru a spolu s perem jej podává Walterovi.
Ve vřavě bitvy o podmínky přes stůl probíhající mezi agentem a Skalbaniou Walter píše a škrtá, jak se právě vznikající kontrakt rodí a vlní stále rostoucími chapadly.

Nepřekonatelná turbulence přichází ve chvíli, kdy bitva mozků dolaďuje plat.

Walter vydělává 14 000 ročně.

Dopiš to sám,” podává papír s perem Waynovi. „Třese se mi ruka.” Pak zamyšleně sleduje, jak jeho sedmnáctiletý syn bez ohledu na turbulence podepisuje částku 1 750 000 dolarů. Za okny letadla, jichž je o tak málo
víc nežli nul ve Waynově platu, letí pásmo mraků.

Jak jsme se kruci dostali do takové výšky?” ptá se sám sebe Walter.

 

---

Nejmladší tým v Brantfordu tvořili desetiletí žáci. Wayne přesvědčil Waltera, ať ho vezme na nábor. Walter ho vzal a jen mírně překvapený sledoval, jak šestiletého Wayna přijímá také tým.
Wayne byl mnohem menší a pomalejší než ostatní. Vlastně byl i na svůj věk tak malý, že nejmenší dres mu sahal po kolena, pokud si jej alespoň na jedné straně nezakasal.

Dres napravo zastrčený do kalhot zůstal pro Gretzkyho charakteristický až do důchodu. Už jako šestiletého caparta jej však zdobila ještě jedna věc.

Jak vzpomíná Waynův první trenér Dick Martin: „S pukem to v šesti uměl líp než ti nejlepší v deseti.”

I když v prvním roce dal jen jeden gól, malý čaroděj hned od začátku čaroval. Tím ale porušil pravidla. Růžky vystrkovala žárlivost.

DickMartin: „Představte si, že máte super nadaného syna. Je skvělý. Problém? V týmu hraje taky malý Gretzky – a tehdy nikdo nevěděl, že je to ten Gretzky – a tenhleten Gretzky nehraje jen skvěle a
jako váš super nadaný syn – tenhleten o tři roky mladší Gretzky hraje, jako by uzavřel pakt s ďáblem. Co s tím?”

Pro začátek nezbylo než polknout hořkou slinu. Ostatně, jak vzpomíná Wayne, „většina rodičů byla skvělá. Jenomže... vždycky se našla dvě tři shnilá jablka, která pak pohnojila celý koš a zkazila to všem.”

Možná by si závistiví rodiče ne tak nadaných dětí časem zvykli, kdyby malý Wayne zamrzl v šesti letech. Kdyby nerostl a nezlepšoval se. Jenomže Wayne rostl. A zlepšoval se.

Dick Martin: „Po zápasech za mnou chodili rozčilení rodiče se stopkama a zapsanými časy. Jak je možné, že Gretzky hrál tolik a tolik minut a náš kluk o pět míň? Co to s váma je?”

Rozšířila se fáma, že s tím Gretzkym je něco v nepořádku. Byl sobec. A jestli měl víc asistencí než gólů, pak... pak to bylo tím, že vykořisťoval ostatní děti. Sobec.

Žádné  dítě by nemělo dávat tolik gólů – není to správné!” slýchal Dick Martin často.

Zvěsti o hokejovém savantovi se šířily za hranice Brantfordu, což beztak stoupající nelibost ještě posílilo. Když devítiletý Wayne za sezonu nastřílel 195 gólů, k úlevě nesympatizujících
rodičů a nepřející části publika ještě postačil hořký sebeklam.

Nádhera – uvidíme co dál – jedno víme jistě: 195 gólů za sezonu už nikdy nedá.”

 

Měli pravdu.

Když Gretzky dosáhl věku deseti let, během jediného roku za Brantford Nadrofsky Steelers nastřílel 378 gólů a přidal 139 asistencí. V desetiminutových nepřerušovaných třetinách.

Nakvašení rodiče neměli slov, tak bučeli. Článek v listu Toronto Telegram slova našel a Gretzkymu zajistil národní publicitu.

Začalo se o něm mluvit jako o fenoménu v celé Kanadě. Měl možnost potkat  Gordie Howea. Vyprodával šestnáctitisícové arény.
Nastřílel přes tisíc gólů.

Waynovi spolužáci vzpomínají, jak se v té době Gretzkyho po příchodu do školy ptali, kolik včera Steelers vyhráli. Wayne odpovídal, „13:1.” A když se zeptali, kolik že dal gólů, suše odpověděl, „jedenáct.”

Táta Walter si připadal jako v šíleném snu. Jeho sotva desetiletý syn byl v Brantfordu slavnější než nejslavnější Brantforďan všech dob, Alexander Graham Bell, který vynalezl telefon a jehož jméno nesla společnost, pro niž sám Walter věšel
kabely.

Snad aby si zachoval příčetnost, Waynovi opakoval, „tohle je větší než ty, takže nezpychni. A nezapomeň, že nemáš nárok na úlevy. Ti lidi chodí na tebe, takže je nesmíš zklamat.”

Wayne dělal co mohl, aby publikum nezklamal. Hrál čím dál líp. Publikum na něj chodilo – bučet. Čím více dával gólů, tím více bučelo. Čím více gólů nastřílel, tím více slz ronil cestou z ledu.

Walter se ho snažil podporovat, ale sám dost možná nevěděl, co s tím. Měl Waynovi domluvit, ať hraje trochu hůř? Pak by potěšil škodolibce čekající na selhání a zklamal ty, kteří mu fandí.

         Ale co měl dělat?  

Říkal mu, „takhle to chodí. Čím lepší budeš, tím horší to bude. Někteří prostě to nejlepší přejou jen sobě.” 

 Zároveň ho děsilo, že sotva náctiletého kluka mučí banda pitomců za to, že je dobrý – a že se být dobrý začne bát.  

Když edy Brantford uspořádal hon na čaroděje, nechť čaroděj usedne na hokejku a letí.

 

Wayne k tomu řekl, „jo, vyštvali mě. Nemohl jsem tam žít. Znalo mě celé město, ale s výjimkou rodiny a nejlepších kamarádů se mnou nikdo nejednal normálně. Buď přede mnou rozvinuli červený koberec, nebo na mě plivli. Musel jsem pryč.”

         Původní plán obnášel zapadnout v mnohem větším Torontu. Předpisy CAHA mu však neumožňovaly hrát žákovský hokej za tým z města, nebylo-li jeho místem trvalého pobytu.   

Čtrnáctiletý Wayne tak naskočil do béčkové juniorky. Hrál za Toronto Nationals a zase hrál proti starším, tentokrát i o šest let.  

Pomalý start však nepřišel a Wayne ani mezi mnohem staršíma nezapadl. Ve 28 zápasech nasbíral 60 bodů, vyhrál titul nováčka roku a ve škole zapřísahal nové spolužáky, aby nepráskli, že hraje hokej, když se domákl, že se domákli.  

Za 32 utkání v následujícím roce nasbíral 72 bodů a krom toho zakusil tři zápasy v OJMHL, které odehrál coby nouzový záskok v týmu Peterborough Petes. Asistoval u tří gólů.   Skauty juniorských mančaftů zaujal svou prďolovitostí, věkem a hlavně
schopnostma. Podepsal kontrakt s prvním agentem. 
 

I přes evidentní talent, nejspíš pro subtilnost, byl na draftu do OJMHL zvolen až třetí v řadě, týmem Sault Ste. Marie Greyhounds. I to ale napovědělo, že Wayna považovali za generační talent. Pro polohu Sault Ste. Marie totiž hrát za Greyhounds
znamená hojně cestovat. Přestože táta Walter manažery týmu ze severního Ontaria varoval, že za ně Wayne hojně cestovat nebude,  Greyhounds ho prostě chtěli, draftovali a získali, neb jim přišlo hloupé nechat se jen tak odradit. Udělali dobře.

 

Wayne za ně totiž nejen hojně cestoval. Navíc právě v roce s Greyhounds přešel na nejhojnější číslo.  Devítka byla obsazena. Poté, co se nesžil se čtrnáctkou, na radu trenéra k nezapomenutelné devítce přidal ještě jednu. Legenda čísla 99
byla na světě, a to doslova. Skórovala hojněji než dřív. 
 

Juniorský hokej v Kanadě byl v sedmdesátých letech drsnější a špinavější než hokej v NHL. A protože NHL v té době kralovali mydliči z Philadelphie, o lecčems to svědčí.  

Na juniorských zápasech se neprali jen hráči, ale taky diváci, a velmi často i diváci s hráči.  

Jestli však někdo čekal, že první rok mezi bouchači aspirujícími na profesionální kariéry v NHL Gretzkyho uskromní, byl opět zklamán. 

Šestnáctiletý a šedesátikilový Wayne Gretzky hned v první sezoně překonal platný rekord OJMHL, když v 64 zápasech nastřílel 70 gólů a přidal 112 asistencí. Znovu vyhrál nováčka roku, a taky trofej za chování gentlemana. Co je hlavní, už na něj nikdo nebučel.  

Poprvé si zahrál za tým Kanady – na juniorském MS 1978 v Montrealu.  

Coby nejmladší účastník šampionátu rozhodně nezklamal. V šesti zápasech nastřílel 8 gólů, přidal 9 asistencí a vyhrál kanadské bodování turnaje. S tím i titul pro nejlepšího útočníka a bronzovou medaili. 17 bodů na juniorském MS od té
doby žádný šestnáctiletý kluk nezískal. 

A nejspíš žádný z Waynových starších spoluhráčů či protihráčů na turnaji nezískal takové sebevědomí jako právě Wayne. 
 „Tohle už byli ti nejlepší hráči z celého světa v juniorské kategorii,” vzpomíná. „Ani neříkám vrstevníci – většina byla o několik let starší než já, ale rozhodně to nejlepší z celého světa. Hráči se záluskem na kariéru v NHL. Říkal jsem
si, že jestli na NHL mají oni, mám na ni rozhodně i já.”

 

Nepletl se.

Všem příčetným skautům profesionálních týmů bylo jasné, že hned za rok Gretzky nejlepší juniorskou ligu přerostl a je zralý na hodně dlouhý kontrakt. Byli tací, kteří už tehdy mysleli, že i v šestnácti či sedmnácti letech je Gretzky jedním ze dvaceti
nejlepších hráčů světa. 

V NHL však tehdy nesměli nastupovat hráči mladší dvaceti let.   

Konkurenční WHA si s podobnýma věcma hlavu nelámala. Naopak. Majitelé řady  týmů za mladýma hvězdama brousili úmyslně, a v co nejmladším věku, aby NHL co nejdříve uťali přísun nejlepší mízy.  

Byla to divoká doba. Zoufalý Nelson Skalbania, majitel krachujícího týmu Indianapolis Racers, potřeboval přitáhnout diváky. Obvolal známé z WHA, zeptal se, kdo teď mezi juniory frčí. Řekli mu, „ten malej Gretzky.”

 

Chtějí ho v NHL?” ujistil se.    

Odpověděli: „jasně.”   

Proč se s tím dál párat. Skalbania do Brantfordu vypravil soukromý tryskáč. Cestou zpět, se sedmnáctiletým Waynem a poněkud starším Walterem, a taky tím otravným agentem na palubě, dojednali kontrakt. Nelson diktoval, agent vyjednával, Wayne psal.
Walterovi se při pohledu na částky třásla ruka. 
 

Když bylo dohodnuto, Skalbania se na Wayna podíval a řekl, „doufám, že ten hokej fakt umíš.”

Uměl. Skoro jako Nelson uzavírat kšefty.  

Diváky však Wayne nepřitáhl. Za Indianapolis Racers stačil odehrát jen 8 zápasů. Nasbíral šest bodů. První gól dal až v pátém utkání. Příznačně proti Edmontonu Oilers. I když hned za čtyři sekundy přidal další, Racers s každým zápasem prodělali 40 tisíc dolarů.  

Skalbania byl chytrý a uvědomělý. S Waynem nepodepsal klasický hráčský kontrakt. Víceméně jej „zaměstnal”. Věděl, že v zákulisí probíhá snaha přetáhnout některé z týmů WHA do NHL a věděl, že Racers nebudou jedním z nich. Tušil, že WHA skončí, a věděl,
že se zánikem ligy by na Wayna ztratil právo, kdyby byl Wayne hráč. 
 

Takhle ho vždycky mohl prodat. Či vyměnit.  

Jelikož Waynových šest bodů nepřitáhlo hysterické masy a účet týmu padal dolů, Skalbania zpanikařil a panice podlehl. Už nevěřil, že s Waynem Racers udrží nad vodou, než stačí zkrachovat celá WHA. Lepší teď než později – soudil, a udělal chybu. 

Waynovi dal na výběr: Winnipeg, nebo Edmonton? Agent radil Oilers. Wayne si však nakonec vybrat nemohl.  

Počátkem listopadu 78 jej šílený majitel krachujících Racers ještě s brankářem Eddiem Miem a útočníkem Peterem Driscollem posadil na tryskáč, který stále vypadal soukromě. 

Zkoprnělým hráčům řekl, že zatímco poletí, sám ze země doladí poslední detaily trejdu. Vyměněni budou tam, kde nakonec přistanou, což bude tam, kam je během letu vymění.  Zatímco Wayne Gretzky spolu s hochy letěli do neznáma, Skalbania dole na
zemi pokoušel štěstí. 
 

Majiteli Jets, Michaelovi Gobutymu, nabídl sázku. Měli si zahrát Vrhcáby. Když vyhraje Gobuty, dostane Gretzkyho. Když vyhraje Skalbania, dostane podíl v Jets.  

Gobuty odmítl. Skalbania tak podíl v Jets nezískal, ale aspoň neprohrál Wayna, kterého spolu s Miem a Driscollem prodal za 850 000 dolarů Edmontonu Oilers.  

Wayne a spoluhráči nakonec přistáli. Jen brankář Mio trochu zuřil. Svou kreditkou musel zatáhnout čtyřtisícový účet za let. Tryskáč totiž soukromě jen vypadal. 

Alespoň přistáli bezpečně. 

Skalbania dopadl tvrdě. Účet za prodloužení agonie Racers do prosince jej stál... 850 000 dolarů.

POKRAČOVÁNÍ JIŽ TUTO NEDĚLI!