Wayne Gretzky - Závěr


„Prokrastinace je nejhloupější způsob, jak všechno zpackat.” Wayne Gretzky

18.4.1999:

Konce to nebere jen zdánlivě. Jágr dává gól a Rangers v prodloužení prohrávají zápas proti Penguins. Asistenci na jediném gólu Rangers má Wayne Gretzky.

Úplně poslední.

Se slzama v očích objíždí kolečko. Zatímco na něj pějí ódy, kouká hlavně do míst, kde vidí Waltera s Phyllis. Pak ještě naposledy zamává a mizí.

---

 

Skončil, když už nebyl tak dobrý.

Jak ale kdy mohl být... tak dobrý?

Sám Wayne všechno přičítá především dvěma lidem. Tátovi Walterovi a trenéru Oilers Glenu Satherovi.

„Ještě když jsem byl malý, táta se postavil na modrou a podél mantinelu vystřelil puk. Se slovy „takhle to dělájí všichni ostatní” za ním sprintoval. Pak puk podél mantinelu vystřelil znovu, ale se slovy „takhle to dělá chytrej hráč” jel k mantinelu naproti, kde si na ten puk počkal. V tomhle duchu se nesl můj trénink.”

Přestože jej týmovější pojetí Sovětů inspirovalo, ze samotných tréninkových metod nic nepřejal. Říká, „táta byl chytrý. Už jsme to všechno znali.”

Glenu Satherovi dle svých slov vděčí za to, že mladé Oilers vzdor kanadské tradici vedl ke hře založené na technice, týmovosti a noblese. Nebál se evropských vlivů.

„Jako by mě do sedmnácti trénoval táta, který mě pak předal Glenovi.”

Dle někdejšího skvělého brankáře Kena Drydena právě Gretzky z kanadského hokeje udělal ryze týmovou hru.

„Před Waynem se pozornost bránícího týmu vždy soustředila na hráče s pukem. Wayne ale do hry zapojil celou pětku. Abyste s ním mohli hrát, museli jste hrát i bez puku, protože myslel dopředu. Díky tomu byl schopný pozornost bránícího týmu zaměřit vždy tím směrem, kde ji potřeboval, aby potom gól přišel z přesně opačné strany.”

 

Wayne Gretzky s tím souhlasí.

„Lidi myslí, že jako skvělý hráč musíte být schopný prokličkovat mezi třiceti obránci a pak vypálit jak z děla. Mnohem snažší je nechat kličkovat sám puk. Nikdy nebudete bruslit rychleji, než klouže dobře přihraný puk. Nesobčete. Přihrejte, přijměte, přihrejte, přijměte. Ať se hýbe on. Vy mezitím hledejte volný flek. To je celá má strategie. Najít volné místo. Střela a gól jsou jen třešinkou na dortu.”

Je fakt, že Wayne vždy nacházel a využíval volný prostor. Z některých míst na ledě si dělal své orlí hnízdo. Prostorám za soupeřovou brankou se říkalo „Gretzkyho kancl”. Odtamtud nacházel volné spoluhráče, sám vyjížděl do střeleckého úhlu nebo ani nevyjížděl, ale dával góly – o záda brankářů. Chytré. Ale...

Vážně lze myšlenkou přelstít a překonat sílu a rychlost v tak rychlém kontaktním sportu jako hokej?

Gretzky je toho důkazem. I v dospělosti vahou jen málokdy – jestli vůbec někdy – překročil 80 kilo. A Phil Esposito má jasno. Gretzky se stal nejlepším všech dob ze tří důvodů:

„Nikdo nikdy neměl lepší přehled než Gretzky, nikdy nikdo nepřihrával lépe než Gretzky, ale především; nikdy nikdo lépe nevěděl, co uděláte, ještě než jste to věděl vy sám – než Wayne Gretzky.”

Mario Lemieux dodává:

„Věděl, co s pukem udělá a proč, ještě než jej dostal. Proto byl asi nejlepším hráčem všech dob.”

K předvídavosti Wayne poznamenává:

„Někdo říká, že mám „šestý smysl”. Že je předvídavost dar. Není. Tedy je, ale od Waltera, který mě ji učil. Předvídavost lze naučit.”

Jak se ale vyhýbal střetům?

 

Wayne tvrdí, že uhýbat bodycheckům – nebo se s nimi zhoupnout tak, aby utržil co nejméně – se naučil v lacrossu.

Na jeho ochranu v dobách žní dohlíželi Marty McSorley a Dave Semenko, ale Denis Potvin, obránce NY Islanders, zpochybňuje mýtus, že platilo nepsané pravidlo „Gretzkyho nebijem.”

„Je pravda, že jen tak sejmout Gretzkyho nebyl důvod. Bylo by to jako sejmout Gandhího. Pokud vám ale tenhle tenký a nesmírně hodný, skromný kluk nasázel pět gólů, okamžitě jste svůj přístup přehodnotili. Najednou vám připadal jako zlověstný virus, který je všude a nikde. Snažil jsem se ho přerazit asi stokrát. Jako bych chytal mlhu. Byla tam, když jsem se napřahoval, ale když jsem chňapl, byla fuč. Lapil jsem jen mrazivý vzduch.”

Někdejší Gretzkyho spoluhráč z Edmontonu Lee Fogolin jde ještě dál.

„Bylo to naopak. Obránci se ho báli. Báli se po něm jít, protože Wayne byl mstivý. Pomstil se tím, že přes ně uhrál šest nebo sedm bodů. Viděl jsem ho to udělat stokrát. Proto po něm skoro nikdo nešel.”

Je možné, že Wayne Gretzky byl úspěšný ne přes svou, ale zčásti i pro svou subtilnost?

Logicky se jeho ne tak osvalené tělo regenerovalo rychleji než gorilí proporce běžných bijců. A statistika dosvědčuje, kdy Gretzky vynikal nejvíc. V sezoně, kdy nasázel rekordních 92 gólů, dal 22 v první, 30 ve druhé a 40 ve třetí třetině.

Že se štíhlostí související vytrvalost byla Waynovou zbraní, potvrzuje i spoluhráč z LA Luc Robitaille.

„Kde ostatní končili, on začínal. Když běželo posledních deset minut zápasu a vy jste prohrávali o gól, i stárnoucí Gretzky byl nejlepší hráč na světě. Zatímco ostatní hráli na krev a nohy tahali po ledě, jemu se otevřel prostor a teprve začal pořádně hrát, čímž soupeře ničil. Právě když chtěl soupeř ze všeho nejvíc z ledu, měla najednou každá přihrávka smysl a směr.”

Kanadský novinář Peter Gzowski jde úplně nejdál. Tvrdí, že Gretzky měl, stejně jako všichni výjimeční sportovci, schopnost zpomalit tok času.

„Ve všem, co na ledě udělal, byla nevzrušená, skoro pomalá grácie. Když se napřáhl ke střele, jako by na vrcholu nápřahu na nepatrný moment zastavil. Ten moment je sotva postřehnutelný, ale jako by do toku času zapasoval několik setin navíc. Tímhle momentem narušil přirozený rytmus a spád, který nahradil svým vlastním. Soupeř byl mimo jeho rytmus a nemohl zareagovat v potřebnou chvíli.”

 

Gzowski naopak racionalizuje, co jiní chápou jako dar.

„Špičkoví borci v jakémkoli sportu dokonale rozumí svému oboru a všem jeho vzorcům v takových detailech, že dokáží okamžitě reagovat na právě se rodící situaci, protože ji chápou. Čemu říkáme „kreativita” nebo „génius” je vlastně jen reakce na jev, jehož průběh mají v mozku uložen stejně hluboko a jistě jako vlastní telefonní číslo.”

Gzowski svou teorii prezentoval Gretzkymu a ten řekl: „stoprocentně a jednoznačně správně. Devět lidí z deseti myslí, že je to intuice. Není. Naučil mě to táta. Nikdo o špičkovém lékaři neřekne, že se svou profesi naučil intuicí. Já do studia hokeje investoval stejné množství času jako aspirující medik do studia lekářství.”

Nikdy nikdo nebude jistě vědět, jak se to vlastně mohlo stát. Wayne sice hovoří o píli, studiu, práci – a taky o Walterovi – ale jak to, že z bratrů Gretzkých v hokeji vynikl jen on?

Brent sice odehrál pár zápasů v NHL, ale o přepisování rekordů nejspíš ani nesnil.

Proč tedy právě Wayne? A jak by si vedl dnes, když hokej dále zrychluje? Stále by měl mentální náskok? Stihl by jej mít?

Spekulující odborníky i fanoušky v nevyřešitelné při, zda by Gretzky stejně vynikal i dnes, sám Wayne umravňuje slovy:

„I na svém absolutním vrcholu bych v dnešní NHL byl rád, kdybych se vůbec dotkl sta bodů za sezonu. Dnešní hráči jsou daleko rychlejší, silnější a lepší než v mých dobách. Dnešní brankáři daleko lépe vykrývají mnohem větší kus branky. Takticky je dnešní hokej mnohem propracovanější než dřív. Není to skromnost z mé strany, jen objektivní fakt.”

Rychlejší, silnější a lepší. Kompliment pro dnešní hvězdy. Ale... Nepřipomíná vám něco?

Mně celou dobu čtení o tomhletom chlápkovi. Nejen že byl nelidsky přesný a úspěšný. Je navíc i nelidsky skromný. Jako bych psal o marťanovi. Nakoukal jsem hodiny videa, jak s mrazivým klidem a příšernou noblesou kličkuje mezi stokilovými habány, z nichž dělá nepoučitelné voly. Jak umně komunikuje s médii. Jak – jako by to bylo úplně normální – furt suše konstatuje, že prostě „udělal jen to a to” – až jsem si chvílema přál, aby někde šlápl kočce na ocas nebo vyskočil na stůl, zabušil se do prsou a zařval, „I am the greatest!” – jak Muhammad Ali.

 

Nic.

Zdá se to být malicherné, ale pokud existují ráj a peklo, pak si nedovedu představit, že skončím na tom samém místě jako Wayne. Neznám vlastně vůbec nikoho, kdo by mohl věčně lovit na stejné prérii jako Wayne. A každému uvažujícímu člověku musí být jasné, že jestli je Wayne jen to, co na sebe pouští ven, z pekla do ráje nám mávat nebude.

Takže mě dost uklidnilo, když jsem narazil na paměti netalentovaného, ale vtipného grindera Seana Prongera, který svého času Gretzkymu nosil vodu v New Yorku. Prošel vlastně úplně touž paralýzou jako většina lidí v kontaktu s Gretzkym, ale pak se jednou opil:

Asi chápete, jak vypadala má kariéra s Rangers. Jeden den v sestavě, týden mimo. Jeden krok vpřed, čtyři vzad. Nicméně jsem zkoušel udělat maximum, abych se v sestavě udržel aspoň po většinu týdne.

Na tréninky jsem jezdil dřív a zvedal činky. Po tréninku jsem zůstával na ledě a piloval dovednosti. (Tady musím přiznat, že s pilováním nebylo moc práce. Nikdy jsem žádné dovednosti neměl, a to málo, co jsem měl, šlo nezadržitelně do .....)

Kondiční trenér mi sestavil trénink na rotoped. Na rotopedu jsem trávil víc času než na ledě. Byl jsem jako Lance Armstrong NHL – minus úspěch a skandály. Zkrátka jsem makal, aniž bych sklízel úrodu. V sestavě jsem se udržet nezvládl. Po týdnech kariéry lidkého joja jsem byl grogy. Zmohlo mě koukat na hokej z řady pisálků. Nechtěl jsem být roztleskávačka.

Tvářit se, že je všechno fajn, stojí za prd. Ale jako okrajový hráč to musíte skousnout. Musíte si udržet „pozitivní přístup”. V týmu NHL nikoho nezajímají nářky vola z páté lajny na nedostatek příležitosti. Kdyby mě v té době Muck (Muckler – trenér) přistihl, jak se mračím, záhy bych se mračil hned v prvním autobuse na Hartford (farma). Takže jsem se jednoho večera rozhodl jít vypustit trochu páry ven. Koneckonců, nejsem úplný blb. Tušil jsem, že u Rangers končím. Nejvyšší čas zjistit, co New York nabízí, dokud tam jsem a ještě si můžu kousnout Velkého Jablka.

V New Yorku není o zábavu nouze. Překlad: Irský pub na každém rohu. V kombinaci s přítomností mého kamaráda z dětství Chrise „Herbie” Hancocka, který tou dobou v New Yorku žil, to znamenalo VELKOU zábavu – katastrofu. Těsně po trejdu k Rangers jsme se s Chrisem rozhodli, že musíme být, co se týče termínů zábavy, opatrní. Dříve jsme po venku lítali furt. Já teď ale byl profesionální sportovec s perspektivou, takže jsme museli stanovit hranice.

Tuhle konkrétní noc jsme ale jakékoli hranice kopli do zadku. Že mám následující ráno trénink, mě nemohlo odradit. Herbie, má žena a já jsme našli pěknou malou knajpu, něco zakousli a spláchli několika hnědýma sodovkama z fermentovaného obilí, jak je Irové rádi. Jedna vedla k druhé, ta k dalším čtyřem – a tak dál – a najednou bylo půl páté ráno a my se ženou se motali ranním New Yorkem. Co se týče knajp, New York je jako Las Vegas. Non-stop.

Do postele jsem padl asi v pět. Akorát.

 

Musel jsem vstávat v sedm, abych na tréninkový stadion dojel včas. Užil jsem si dvě hodiny krásného, povzbuzujícího, jako beton tuhého spánku, který skončil nemilosrdným bzučením budíku. Bylo mi to fuk. Den předtím jsem trénoval s obránci. To pro útočníka něvěstí nic dobrého. Znamená to, že by se měl modlit, aby během doby, kdy jenom čeká, než ho vykopnou, akutně nepotřebovali záskok za brankáře.

Jako zázrakem jsem na tréninkový stadion dojel včas. Měl jsem dokonce spoustu času. Převléct se, vypít extra-velké kafe, slupnout čokoládový muffin, s čokoládou přes celou pusu z pohovky sledovat shoty toho nejlepšího z předchozí noci v NHL. Záběry kluků, kteří místo chlastání hrajou.

Jak jsem tam tak seděl, měl jsem pocit, že něco není v pořádku. Něco bylo jinak, ale já nevěděl co.

„Nový hráč?” ptal jsem se nahlas.

Pokoutně jsem obhlédl jmenovky na skříňkách, ale nikdo nový nepřibyl. Stejně se mi zdálo, že je něco jinak. Jako když manželka/ségra/máti pohne kusem nábytku nebo obrazem, zatímco jste pryč, a vy po návratu víte, že je něco jinak, ale nevíte co. Stejný pocit jsem měl cestou ke své skříňce.

„Sakra, dali mi špatnej dres,” došlo mi.

Ještě jsem se rozhlédl, jestli mě náhodou někdo nepřestěhoval. Ne. Byly to mé věci. Zbývalo jen vyřešit otázku, proč na mém věšáku vlaje červený dres.

Abyste rozuměli, v New Yorku jsem nosil žlutý dres (jako Lance Armstrong). Já a Darren Langdon jsme byli ti žlutí. Byli jsme něco extra. Červení, naproti tomu, byli Gretzky, Stevens a Graves. Mně červená nesluší. Rozhlédl jsem se po šatně, jestli si ze mě někdo nestřílí. V šatně však nikdo nebyl. Nikdo se schovat neběžel – nebo už se schoval.

Asi jen omyl.

Popadl jsem červený dres a mazal do kanclu Mika Fogilina – ménidžra přes krámy.

„Hele Fogu, dals mi blbej dres.”

Zavrčel: „nedal.”

„Ale dal,” trval jsem na svém, „dals mi červenou.”

„To sedí – rudou dneska nosíš, příteli. Kevin je totiž nemocnej.”

S pusou dokořán jsem to běžel ověřit zpátky do šatny. Dopr..., ve skříni Keva Stevense žádný tréninkkový dres.

Já měl hrát s Gretzkym?! Děláte si pr...? Před třema hodinama jsem šel spát a teď mám mít (tréninkovou) příležitost života? Asi tisíc otázek a myšlenek mi proudilo hlavou.

Co jsem to udělal?

Proč jsem včera chlastal?

Proč mají otevřeno tak dlouho?

Proč nemám foťák?

Praštilo by mě teď mé mladší já do nosu?

Asi jo. A mělo by recht. Jediná příležitost života zahrát si s Waynem a já... Najednou mi teprv pořádně došlo, že jsem vlastně ještě furt připitej. Horečka hnědé lahve.

OK, zhluboka dýchej, něco vymyslíš.

Běžel jsem do sprchy a pustil na sebe litry ledové vody. Dobré ráno. Čas vystřízlivět. Je mi jasné, co si teď asi myslíte. „Klídek, brácho Chrise Prongera, nehraješ finále Stanley Cupu. Je to jenom trénink!”

Vím. Jenže pro nás z páté lajny je trénink zápas. A trénink s Gretzkym All-Star Game.

Jak se blížilo rozbruslení, zvažoval jsem, že bych s The Great One hodil řeč. Víme? Malý pokec mezi klukama z první lajny. Abych mu přiblížil, jak na tom vlastně jsem.

Nebo že bych mu trochu podkouřil a pak lhal. Že bych mu řekl něco jako: „Wayne, fakt se těším na společný trénink. Od dětství jsem tvůj zbožnej fanda. Jenomže, sakra, skolil mě nějakej zákeřnej bacil. Asi téhož druhu jako Kevina...”

Místo toho jsem se rozhodl říct pravdu.

„Gretz, mám kocovinu. Nebo spíš... jsem ještě pořád trochu ožralej. Můžeš mi nahrávat co nejmíň?”

„V pohodě Seane,” odpověděl Wayne. „Zažil jsem to sám.”

Moment! Řekl „Seane”? Věděl jak se jmenuju! A taky se někdy ožral! Těch pár slov od velkého Wayna mě uklidnilo. Znal moji situaci a vzal to v pohodě. Třída tenhle chlap!

Převlíkal jsem se úplně klidný. Věděl jsem, že jestli Kevin Stevens neumře, tohle je můj první a poslední trénink s Waynem Gretzkym v jedné lajně. A já tušil, že Kevin neumře, protože jsem tušil, že mu je něco podobného jako mně. A i když mi bylo blbě, tušil jsem, že přežiju. Zároveň jsem u převlíkání snil, že mezi mnou a Waynem bude nějaká zvláštní tajemná chemie, která Mucklera přinutí, aby mě v první lajně nechal. Sean Pronger a Gretzky. Jako dvě vrstvy barvy.

Jo.

Hned při rozbruslení jsem sotva zadržoval úsměv. Čekal jsem pivní nožky, na nichž se budu potácet, ale v kroku jsem cítil odpich.

„Jojo, trenéři mě dneska cíleně postavili do první lajny!”

Jasně že jsem zcela ignoroval fakt, že trenéři asi nechtěli kazit souhru v jiných lajnách tím, že někoho na jeden trénink pošlou k červeným. Pokec mezi trenéry, který předcházel  můj sen, musel vypadat zhruba takhle:

MacTavish: Hele Johne, Kevin dneska nepřijde. Co budeme dělat?
Muckler: Hodíme tam nějaké žluté pako.

Ať už mému snu předcházelo cokoliv, zbytek tréninku byl noční můra. Představa, že abych udělal dojem, bohatě stačí popojíždět a tu a tam dorazit nějakou střelu, byla mylná. Stejně jako iluze, že Gretzky chápe mou situaci. Zjevně neměl zájem přehazovat si celý trénink puk s Gravesem, zatímco já se budu jen tak projíždět.

Wayne nahrával jen mně. A když říkám „nahrával”, nemyslím ty krásně rotované žabičky, jaké učí hrát děti ve svém videu Hokej Po Mém. Myslím příšerně roztřepané ruční granáty, které detonovaly, jakmile se dotkly mé hole. A jenom tak mimochodem, hrál jsem na křídle proti ruce. Musel jsem ty hnusy přebírat backhandem.

Trénink, který měl představovat mou životní šanci, se zvrhl do série drillů, které jsem se zoufale snažil nepodělat, aby mě zas úplně neškrtli.

Drill kombinací tři na dva začal tím, že jsem neviděl skrz pot ve vlastním ksichtě. Takhle jsem kmital po pravém křídle, plně si vědom, že mi na backhand směřuje puk. Samozřejmě – další divoká kachna od Gretzkyho. Přistála někde poblíž mé čepele.

Hvízd – zazněla píšťalka.

Muckler chtěl celý drill nanovo.

„Kde skončil ten puk?” zeptal se Graves.

„V hledišti,” odpověděl někdo.

Podle všeho, když mi The Great One nahrál, přihrávku jsem zpracoval tak dobře, že se mi puk odrazil od hokejky, přelétl plexisklo a zmizel mezi sedačkama. Říkám „podle všeho”, protože jsem to přes pot v obličeji vůbec neviděl – a ještě jsem byl připitej.

Bylo to strašné. Jako by někdo držel dálkový ovladač a zmáčkl tlačítko „blbec”, kdykoli se ke mně přiblížil puk – abych to zase podělal.

Cítil jsem se hrozně. Při návratu ke klukům z lajny jsem se nezmohl na nic jiného než říct, „promiň Wayne.” Jako provinilej školák.

Řekl, „v pohodě Seane,” a s mrknutím dodal, „odteď už ti budu přihrávat jen hezky.”

...

Ježiši...

Co?

Dělal to schválně!

Wayne Gretzky už asi v šatně usoudil, že bude fajn si ze mě trochu vystřelit – chacha! Není to skvělé? Nejlepší hráč všech dob se rozhodl promarnit celý jeden trénink tím, že znemožní přiožralého grindera – mě!

A víte co? Díky tomu jsem se součástí první lajny cítil víc, než kdyby se mnou hráli normálně.