Protože chce. Z jiného důvodu to nejde.
Rodič může pomoci plány naplnit nebo zhatit, ale lajnovat by měl jen tréninkové hřiště před domem, bude-li dítě chtít.
Hokej není lehký sport. Popravdě, je těžký. Uvědomte si, ne mnoho lidí se za život naučí dobře bruslit. K tomu, aby člověk mohl hrát hokej, dobré bruslení nestačí. Je třeba zvládnout práci s hokejkou a pukem, střelbu, taktiku – a u toho bruslit. Pravda, bruslení si hráč po čase zažije a zautomatizuje, takže se pro něj stane druhou chůzí – to ale nějakou dobu trvá. Pokud však dítě překoná těžký začátek, jež aspirujícího hokejistu čeká, je jasné, že jen tak něco nevzdá.
Snad není lepší obor lidské činnosti než sport, tedy i hokej, v němž se může dítě tak rychle naučit, že jestli bude pilné, dostaví se výsledky.
A naopak, že vlažný přístup vede k vlažné odměně.
Hokej coby velmi týmová hra dítě připraví na život v kolektivu, v němž mohou jít ruku v ruce soutěž i spolupráce, z níž těží všechny zúčastněné strany.
Pozná, co je nadání – že existují nadanější lidé – ale také, že samotné nadání nestačí. Že pilnější může překonat nadanějšího – nebo být sám překonán méně nadaným leč pilnějším.
Kolektivnost hokeje volá po zvládnutí trémy. Dítě naučí vydat ze sebe to nejlepší i před publikem – a v nelehkých chvílích.
Intervalový rytmus hokejového zápasu a nasazení, s nímž je třeba odehrát každé střídání, jsou náročné na všechny složky kondice – výbušnost, sílu i vytrvalost.
Ani těm nejlepším se nevyhnou porážky. I ti nejhorší občas vyhrajou.
Přijde do styku se staršími, zkušenějšími a lepšími. Pozná, že když bude dávat pozor a dobře se dívat, může mnoho získat.
Není špatné vyhrát Stanley Cup na PlayStationu. Je nesrovnatelné vyhrát žákovskou ligu a slyšet ryk všech, kteří jsou tam s vámi.
Žuch na zadek. Vztyk. Bác na kolena. Vztyk. A když klopýtne v reálnem v životě, nezlomí si hned nohu.
Alespoň jeden zápas v NHL odehraje přesně 0,0057 procenta dětí hrajících hokej. Toť jedno dítě z necelých osmnácti tisíc. Ne zrovna moc. Ale kdo ví?